Proč píšu blog o chůzi… aneb jak chůze zlepšila můj život.

Zajít do fitka nebo vyrazit na sportovní víkendové cvičení? Tak na to opravdu není čas! V práci se na vás valí úkol za úkolem. Termíny hoří. Doma čekají děti, manžel, pes a křeček… a do postele?  Tak to se dostanete až před půlnocí nebo spíš ještě později. A ráno pak ten kolotoč začíná nanovo. Prostě nemáte, kde ten čas na sebe a své cvičení už vzít.….  

Je vám to povědomé? Také to sami už řadu let odněkud znáte? A často vás mrzí, že vám nikdy nevyjde zajít na volejbal s kolegy, nebo vyrazit aspoň jednou týdně do fitka, abyste si zlepšili kondici a přestali funět, když máte vyjít do třetího patra? Nebo vám vždy byl a je jakýkoliv sport z duše cizí a na tenise, hokejbale či aerobiku se cítíte jak marťan? Úplně tomu rozumím. Také jsem to tak kdysi měla. Prošla jsem si totiž obojím.

Stýskání nebo odpor ke sportu?

Mojí kdysi docela dost sportovně laděnou duši volejbalistky, outdoorové instruktorky a nakonec i americké skautské vedoucí postupně, ale plíživě v uplynulých letech zachvátil workoholismus. Nepřidalo tomu ani dlouhodobé osobní trápení a specifický styl života maminky na mateřské. A díky tomu všemu jsem se nakonec – slovy babiček – „spravila“ o “pouhých” 6 konfekčních velikostí. Tedy ve výsledku žádná hitparáda.

Kudy do pekla?

Čím více takto naberete a čím více stresu se na vás z různých příčin valí, tím také v sobě zpravidla najdete méně chuti k jakémukoliv pohybu navíc. Ovšem nechuť a lenost je cesta do pekel… Málem jsem z ní sama nedokázala seskočit, jak ostatně vyprávím v mém příběhu.

Zdravotní i psychické komplikace kvůli absolutnímu nedostatku pohybu jsem několik bezútěšných let sledovala nejen u sebe, ale i u řady dalších lidí. Většinou nás sjednocoval odpor k pohybu, nedostatek času, výmluvy na šéfa, na partnery, na zdravotní stav, nebo na to, že je moc horko, či naopak příliš zima, že prší či tuze svítí sluníčko, že nemáme správné boty, že máme nebo nemáme sukni, že musíme udělat ještě tohle a tamhleto, zajet autem tamhle či onde….  No, stručně řečeno: “komu se něco nechce, ten si najde vždycky nějakou tu pěknou výmluvu.”

Cesta z pekla

S tímto vědomím a díky několika náhodám, o kterých mluvím v mém příběhu, jsem se ale rozhodla nenechat se udolat okolnostmi a najít si cestu z toho všeho ven. Ven z kolotoče zdravotních trampot, velikosti XXL a z psychické nepohody směrem k lepší zdravotní i duševní kondici.

Neuvěřitelně mi v tom pomohl program Chůze jako lék, který jsem v uplynulých letech postupně začala rozvíjet. Vznikl a neustále se rozšiřuje na základě studia řady odborných materiálů a díky vlastním osobním zkušenostem i zkušenostem dalších lidí, které jsem inspirovala a přivedla tak k jejich každodenní “dávce” kroků i šťastnější životní etapě.

Své triky, nápady a postupy na to, JAK NAJÍT VLASTNÍ CESTU K CHŮZI A TÍM I KE ZDRAVĚJŠÍMU A ŠŤASTNĚJŠÍMU ŽIVOTU, jsem se proto rozhodla představovat nyní na svém vlastním blogu, abych vám ušetřila čas i peníze spojené s dlouholetým hledáním a tápáním „jak na to“. Těším se na naši společnou cestu. 

Věra Tůmová

Rozdávám radost z chůze a mým posláním je inspirovat k procházkám i ty, kteří chtějí do svého života více radosti, energie a fyzické kondice. Specializuji se na koncept “Chůze jako lék” a učím, jak se díky vědomé chůzi obohatit a cítit se zdravější a šťastnější. Jsem autorkou eBooku zdarma „Sedm zázračných účinků chůze a tři navíc“. Můj příběh si přečtěte tady >>