Můj příběh...

Rozdávám radost z chůze a mým posláním je inspirovat k procházkám i ty, kteří chtějí do svého života více radosti, energie a fyzické kondice. Specializuji se na koncept “Chůze jako lék” a učím, jak se díky vědomé chůzi obohatit a cítit se zdravější a šťastnější.
Věra Tůmová - propagátorka chůze

Jak jsem si díky chůzi zlepšila zdraví, zhubla a získala radost do života 

Ujít pár kilometrů během chvíle je už dnes pro mne hračka. Svižným a jistým krokem rázuji krajinou či městem. Ani mi to nepřijde a mám brzo za sebou pár kilometrů…

Dříve jsem ale často bojovala s vlastní leností a pohodlím. Raději jsem objížděla půlku města všemi možnými dopravními prostředky, jen abych si zkrátila pěší část cesty. Dnes mi ta samá místa přijdou téměř za rohem. Mám pocit, že jen, co vyrazím, jsem během krátké chvíle v cíli. Naučila jsem se totiž milovat chůzi a využívat její blahodárný vliv pro všechny aspekty mého života. Díky tomu ujdu obvykle 6 až 12 kilometrů každý den v týdnu i v měsíci bez ohledu na počasí a únavu.

Jediné, co mi v mé houpavé kráčející meditaci může dnes zabránit je úraz nebo nemoc. Stal se ze mne totiž nadšený chodec, kráčeč, pochůzkář, procházkář, vykračovatel, průvodce i tulák v jednom.

Když některý den nestihnu příliš chodit, chybí mi to. A nejen že mně mé každodenní procházky osobně těší a dodávají mi energii, radost a vnitřní klid, ale současně každým dnem cítím, jak se mé tělo zpevňuje a zlepšuje se moje celková kondička. Dokážu vyjít schody až pod střechu činžáku bez zadýchání a ani kopce už mne neodrazují tak jako dříve. Dlouhodobě navíc na sobě pozoruji, že je mi lépe i na duši a že mám mnohem inspirativnější život než dříve. A to vše díky chůzi.

Stále je a vždy i bude, co zlepšovat, což je dobře. Proto prosazuji zdravý a jednoduchý pohyb podle konceptu Chůze jako lék, který pomáhá duši i tělu. A co víc – může snadno pomoci každému - chudému i bohatému, tlustému i tenkému, línému i hyperaktivnímu, malému i velkému, muži i ženě…stačí jen vykročit. 

Nejprve jsem ale musela dojít až na dno

Psal se rok 2012 a byla jsem na pokraji sil. Fyzicky i psychicky. Odešla jsem z nefungujícího vztahu od člověka, který mne dlouho trápil, ponižoval a dokonce mne i fyzicky napadl s miminkem v náručí. Nedalo se to už vydržet a tak symbolicky na den, kdy měla moje milovaná babička narozeniny, jsem s malinkou dcerkou za ním zavřela dveře. Definitivně.

V dalších měsících jsem se pak dostala až téměř na samé existenční dno. Musela jsem sama zajišťovat domácnost, velkou hypotéku a hlavně živobytí pro nás dvě. A to vše s pomstychtivým ex partnerem za zády, který se přistěhoval do vedlejšího domu a přerodil se v rafinovaného stalkera. Dřívější peklo doma se přerodilo na peklo venku kdykoliv jsme se zrovinka „náhodou“ potkali.

Měla jsem tehdy obrovské štěstí, že se mi podařilo sehnat práci v prestižní redakci, kterou šlo dělat z větší části i z domova, abych mohla být, co nejvíce s dcerkou. Byla to skvělá práce, která mne neuvěřitelně těšila. Hodiny strávené u počítače s minimem pohybu v malém střešním bytě ovšem udělaly své. Přibrala jsem 30 kilogramů plných trápení s penězi a hlavně s ex partnerem.

Vyjít do kopce pro mne znamenalo srovnatelnou námahu, jako kdybych se vydala na samý vrchol světa. Funěla jsem jako lokomotiva a srdce mi bušilo jako o závod. Všechno mi najednou přišlo namáhavé a objevily se psychosomatické potíže. Nejenže jsem byla najednou „prostorově větší“ bytost, ale začala mne nesmírně bolet chodidla. Bohužel mi s tím nepomohl ani místní skvělý ortopéd ani následná rehabilitace.

Co mne tedy přivedlo k chůzi?

Bylo to vlastně několik „zajímavých“ náhod, které mne vyburcovaly k mnoha životním proměnám.

Začalo to změnou prostoru. Můj zdravotní stav se neustále zhoršoval a tak jsem sebrala poslední zbytky sil a s pomocí mých rodičů a několika dobrých přátel jsem nás přestěhovala pryč od ex. Pryč z milovaného střešního bytu. Nová garsonka byla v domě plném schodů a dlouhé schodiště lemovalo i malou zahrádku na stráni. Rituály vaření, praní, věšení prádla, úklid i kutění na zahrádce automaticky doplnil i nutný pohyb lítání po schodech.

Další zajímavou „náhodou“ byly sny. V noci se mi opakovaně zdávalo o dědečkovi, který už dávno zemřel. Nebyla to ale žádná duchařina. Ve snu se mi vždy vybavil přesně tak, jak jsem ho znávala jako dítě. Tedy jako hrdý a nezlomený člověk, který i ve vysokém věku každý den vyrážel na minimálně desetikilometrové procházky.

Pochodoval svižně a neuvěřitelně rychle a to kdykoliv a za jakéhokoliv počasí. Chodil takto téměř devadesát let. Naučila ho to disciplína prvorepublikového důstojníka a především pak život sám.

Chůze mu alespoň částečně pomáhala v těžkých chvílích druhé světové války. „Léčila“ ho po té, co dostal infarkt a „podržela“ ho tehdy, kdy mu po převratu v roce 1948 komunisté popravovali kamarády a pak i po celá dlouhá desetiletí, kdy směl s rodinou bydlet jen na samotě daleko od milované Prahy… O více jak půl století později jsem pak svého dědečka opakovaně potkávala ve snu na jeho pravidelných pražských trasách v oboře Hvězda a v Šárce.

Třetím silným impulsem byl dárek - malinký reklamní krokoměr. Jsem hloubavý typ a tak jsem jím měřila všechny možné vzdálenosti, které jsem za den nachodila. Do roka a do dne mi ale tenhle malý, neustále padající a vypínající se šunt přestával stačit. Pořídila jsem si proto sofistikovanější variantu - „chytrý“ mobil rovnou s několika aplikacemi pro chození. Dokázaly mne skvěle motivovat ke “sbírání” kroků.

O další zvyšování rekordů v chůzi se už postarala i má neuvěřitelně činorodá dcerka, kterou bylo potřeba „unavit“, aby večer vůbec “laskavě” usnula (většina rodičů malých dětí, dobře ví, o čem mluvím ). Chtě-nechtě jsem musela začít prodlužovat trasy a navíc vymýšlet zajímavosti po cestě tak, aby procházky bavily mně, dcerku i každého, kdo se k nám přidal.

Chůze jako lék

Osobní zkušenost se zmizením psychosomatických trablů, boj s vlastní leností, zlepšení fyzické i duševní kondice, posílení všímavosti v mnoha rovinách (mindfulness) i pohled zpět v čase a hrátky s kroky byly těmi nejsilnější impulsy, proč jsem se začala detailněji zabývat konceptem Chůze jako lék. Viděla jsem jak chůze „pomáhá“ léčit duši i zdravotní stav nejen u mě samotné, ale i u řady dalších lidí a tak jsem začala „chůzi“ studovat na všech možných úrovních.

V průběhu uplynulých let jsem absolvovala pohybové semináře, tréningy i závody orientačního běhu. Ochutnala Nordic Walking, Tchaj-ťi i Reiki. Přečetla stohy literatury o blahodárnosti chůze, z pohledu naší civilizace i jak ji berou nám na hony vzdálené přírodní národy. Zajímala jsem se nejen o názory lékařů, psychologů, fyzioterapeutů či Mistrů Reiki. Zjišťovala jsem i postoje umělců, malířů a vypravěčů každodennosti, šamanů a dalších inspirativních lidí tohoto světa.

Postupně se mi na základě všech těchto zkušeností a znalostí začaly krystalizovat jednoduché postupy tak, aby pravidelná chůze mohla vstoupit do života i dalším lidem. Tak, aby příjemnou formou mohli zlepšovat svoji duševní i fyzickou kondici bez toho, že by se museli mučit v posilovnách, běhat maratóny nebo utrácet za drahé sportovní vybavení.

V rámci konceptu Chůze jako lék tedy inspiruji k procházkám. Nikoho ale nenutím k honbě za vyčerpávajícími sportovními výkony. Naopak chůzi představuji jako radostnou a samozřejmou aktivitu, kterou může denně hravě a s minimem finančních nákladů dělat prakticky každý, kdo chce zlepšit své zdraví, životní harmonii i získat inspiraci pro řadu dalších věcí v životě.

A co chůze přinesla mně?

Chůze mi změnila život po mnoha stránkách. Její blahodárný efekt na můj život i na život lidí kolem mne, které jsem k procházkám už inspirovala, cítím každý den. V současnosti mám mnohem lepší kondici než po porodu, jsem mnohem méně nemocná a mám mnohem více radosti do života i více nápadů pro vlastní tvorbu. Začala jsem znovu intenzivně malovat, tvořit a psát pro děti a zase i cestovat. Mám kolem sebe inspirativní lidi, práci která mne naplňuje a dává mi smysl.

Cítím, jak mám pevný a jistý krok a jaká je rychlost a dynamika mé chůze. Je to pro mne každodenní pohybová meditace, která mi poskytuje prostor pro seberozvoj i vnitřní dialog, na který jinak v dnešní uspěchané době člověk nemívá příliš prostoru.

Chůze se stala mým vlastním učitelem a průvodcem mého života. Dává mi radost, energii, posiluje mé fyzické schopnosti i rozšiřuje mé obzory. Díky chůzi potkávám spoustu nových věcí, lidí i okamžiků, které bych jinak nepoznala. Dokážu mnohem intenzivněji vnímat své okolí, atmosféru i pocity. A toto všechno pak vkládám i do mých každodenních textů, obrazů a fotografií.

Také jsem už o více jak 10 kilogramů lehčí, chodím rychle a svižně a má každodenní porce kroků se momentálně zastavila v rozmezí osmi až třinácti tisíc kroků denně. To představuje něco mezi 6,5 - 10 kilometry, což je vzdálenost, která se dá bez větších problémů nachodit i při práci a péči o rodinu a to i několikrát týdně.

Za uplynulé roky jsem tak postupně vytvořila nenásilný koncept “Chůze jako lék”, který k procházkám inspiruje a učí, jak být díky pravidelnému a častějšímu chození zdravější a šťastnější.

Pokud mne budete sledovat, uvidíte, že se to naučíte snadno i vy. Bude mi ctí být vaší průvodkyní – inspirátorkou chůze.

Přehled toho nejdůležitějšího, jak chůze může zlepšit a prodloužit život i vám, jsem proto sepsala ve svém eBooku zdarma s názvem Sedm zázračných účinků chůze a tři navíc.