Chůze, indiáni a já…

Asi tak od 19 let se mi zachtělo být indiánka. Do té doby jsem o nich vůbec nic nevěděla a knihy o indiánech jsem vysloveně nesnášela. Ujížděla na nich ségra, která se o ně neustále přetahovala s taťkou. Přišlo mi to pubertálně „trapné“. Svou negativní roli v tom sehrála i návštěva muzea Karla Maye u Drážďan. Byl to lehce omšelý skanzen, který tehdy spíše přibližoval hrdiny slavného autorova románu, než opravdové původní obyvatele amerického kontinentu. O indiánech jsem tudíž téměř nic nevěděla.

Zahrada Bohů (The Garden of the Gods)

A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Když jsem ve svých 19 letech zavítala do indiánského přírodního parku Zahrada Bohů v americkém Coloradu, něco se ve mně hnulo. Bylo to neuvěřitelně mystické místo s rudými pískovcovými skalami trčícími v bizarních útvarech ze země. Cosi nepopsatelného tam viselo ve vzduchu. Bylo mi tam tak nádherně, že jsem  potom o tomhle místě psala celou noc báseň. Ještě několikrát jsem se tam kvůli tomu také vrátila.  To místo má totiž nesdělitelnou atmosféru. A stejně ji měly i podivuhodné animované pohádky jednoho indiánského filmaře, kterého jsem tehdy na své americké cestě potkala.  To byla má první indiánská zastavení v mém životě. Má první touha „být tak trochu indiánkou“.

Poztrácení indiáni

Kráčející šaman z Patagonie – geoglyf na přívěsku

Další posun nastal zhruba před 12 lety.  Taky se to odehrálo na americkém kontinentě, ale v jižní části. Na cestách po krásném a dlouhatananánském Chile jsem se neustále pokoušela sbírat indiánské legendy, protože mne fascinovaly geoglyfy – pozoruhodné obří obrazce na úbočích hor viditelné jen z výšky či z velké dálky (více viz například wikipedie).

Sbírání legend ovšem bylo poněkud zapeklité, protože moje španělština je vysloveně mizerná a anglicky se mimo velká města moc nedomluvíte. Navíc misionáři dovedli své tamní mise do stádia, že najít čistokrevného původního obyvatele, je téměř nad lidské síly.  Ale i tak jsem v Chile nasála další část své „indiánské“ duše.

Po stopách indiánů v Patagonii

Tajná migrantka

Když jsem pak procházela pasovou kontrolu na letišti v Santiagu de Chile, zažila jsem k tomu docela pitoreskní pointu. Všichni policisté, kteří tam kontrolovali pasy, se v jednu chvíli seběhli, zírali do mého pasu a zuřivě gestikulovali. Byla jsem klidná, nic špatného jsem přece neprovedla. Můj klid ovšem trval jen do té doby, dokud mi nesdělili, že si mne tam nechají. Podle nich mám prý padělané dokumenty, protože mám jasný indiánský původ. Usoudili tak podle mých širokých lícních kostí, tak typických i pro nás Slovany.

Myslela jsem, že si dělají legraci, ale minimálně hodinu se mnou o tom dohadovali a tvrdili, že nemohu v žádném případě odjet a že podle nich chci tajně na cizí pas emigrovat.  Uf. To by mne nenapadlo ani ve snu. Život ale přináší obvykle podstatně absurdnější situace než by si člověk dokázal sám vymyslet. No ale věřím, že ty policajty nakonec přesvědčilo mé líčení rodinné historie až bůhvíkam do 18. století. Jistá si tím ale až tak moc zase nejsem… Co když jsem přece jenom tak trochu indiánka opravdu?

A co když jsem ta indiánka opravdu?

Indiáni a zdravé srdce

A poslední mé indiánské „toužení být indiánkou“ se odehrálo právě nedávno, kdy probleskly médii informace o indiánech kmene Tsimane. Ti si žijí svým poklidným životním stylem lovců a sběračů v amazonském pralese v Bolívii a evidentně se jim daří dobře po zdravotní i fyzické stránce.

A nejspíš právě to zlákalo americké vědce k tomu, aby porovnali jejich zdraví a životní styl s americkou populací. Výsledky jim ovšem vyrazily dech. Zjistilo se, že lidé z tohoto indiánského kmene mají patrně nejzdravější srdce na světě. A hádejte čím to je?

Hlavní příčinou prý není to, co indiáni jedí. Zcela zásadní vliv má jejich životní styl, kdy denně nachodí tisíce kroků. Muži prý obvykle kolem 17 tisíc, ženy o tisícovku méně a i ti nejstarší ujdou alespoň 15 tisíc kroků denně. Tedy ujdou zhruba 15 až 16 kilometrů denně.

Být indiánkou

A to je přesně to, proč o tom tady píšu a proč tak trochu „toužím být indiánkou“. Zatímco oni=indiáni denně chodí kilometry a mají naprosto zdravé srdce i cévy až do vysokého věku, my si tady sedíme u počítačů, televizních obrazovek a všude jezdíme autem. Výsledkem je, že lidé Tsimane naši „oblíbenou“ civilizační chorobu ateriosklerózu prakticky vůbec neznají a mezi námi tímto onemocněním trpí v seniorském věku 60 až 80 procent lidí.

Takže nevím, jak vy, ale já se tedy hodlám přibližovat indiánům i nadále a teď mi v tom bude pomáhat i má oblíbená chůze 🙂 A co vy? Přihodíte si také pár tisíc kroků denně kvůli svému srdci?

Věra Tůmová

Rozdávám radost z chůze a mým posláním je inspirovat k procházkám i ty, kteří chtějí do svého života více radosti, energie a fyzické kondice. Specializuji se na koncept “Chůze jako lék” a učím, jak se díky vědomé chůzi obohatit a cítit se zdravější a šťastnější. Jsem autorkou eBooku zdarma „Sedm zázračných účinků chůze a tři navíc“. Můj příběh si přečtěte tady >>